Rozhodčí Havel vypráví o sportu s dcerami, prvních zkušenostech s píšťalkou, poučení z videa i roli delegáta

Zimní přestávka je dlouhá, jak moc je náročné připravit se na jaro? Už jste si letos zapískal či zamával?
Musím se přiznat, že zatím se věnuji hlavně odpočinku. Samozřejmě to není o lenošení, moc rád třeba vyjedu na běžky, takže když to jen trochu šlo, tak jsem vyrazil na hory. K tomu pravidelně běhám. Moc jsem se těšil na Jizerskou padesátku. Bohužel, tu nakonec, jak víme, tento rok úplně zrušili.

Dopřál jste si během volna fotbal třeba v roli diváka?
Když končí sezona, tak mám fotbalu dost. Takže jako fanda na fotbal moc nechodím. Někdy to ale musí být fajn. Třeba když teď Sparta vyřadila Galatasaray. Vracel jsem se zrovna z pracovní schůzky, která se protáhla, takže jsem ani utkání nestihl sledovat. Poslouchal jsem jej aspoň cestou v rádiu. Na takovém fotbale chcete být! (úsměv)

Na podzim jste zvládl 25 utkání, jako hlavního a asistenta jsem vás čekal. Ale jednou jste naskočil i jako delegát. Jak je to s vašimi prioritami ohledně těchto rolí?
Nejlépe se cítím s píšťalkou, tedy jako hlavní, na druhém místě je u mě role asistenta. A protože už jsem věkově překročil čtyřicítku a u fotbalu chci dál zůstat, až mi to nebude tolik běhat, tak se role delegáta nabízí.

Jak jste se jako delegát cítil? Bylo to ono?
Myslím, že jsem ve fotbale už docela dlouho a mám mladým co předávat. Dokud mi to bude běhat, budu rozhodovat, ale pak je to cesta. Už před pár lety, když jsem byl zraněný, tak jsem si roli delegáta vyzkoušel třikrát. Dostanete opět jiný pohled na fotbal.

Vzpomenete si, jaký dojem na vás udělal mladý rozhodčí teď na podzim, když jste ho jako delegát sledoval?
Na jméno si nevzpomenu, ale byl šikovný. Bylo na něm vidět, že fotbal hrál. Měl dobrý cit pro hru. Bylo to utkání 1. B třídy a chci říct, že toho mladíka respektovali i starší hráči. Byl jsem s jeho výkonem opravdu spokojený.

Když se podívám na vaši podzimní bilanci, tak v Pražská teplárenská přeboru jste byl jako hlavní čtyřikrát a udělil jste čtyři červená karty.
Vážně jich bylo tolik? Ale máte pravdu. V prvním utkání jsem dal dvě, v posledním také dvě. Takže to bude sedět. Na jaře jich snad nebude tolik třeba. (úsměv) Žádný rozhodčí nedává červenou kartu rád. Znamená to zásah do utkání, ale jsou situace, kdy vyloučit i podle pravidel doslova musíte. Já jsem fotbal hrál. Jakmile si nejsem jistý, že se má červená karta dát, tak ji neudělím.

A co modrá karta, o které se diskutuje? Jste pro zavádění takových novinek?
Musím říct, že mně úplně stačí dvě barvy. (úsměv) Zastávám názor, že v jednoduchosti je krása. S třemi kartami by to měli sudí složitější. Rozhodovat se mezi třemi barvami je už mentálně náročnější než mezi dvěma barvami. Jak jsem říkal, stačí mi dvě karty.

Když jsme u technických vymožeností. Zápasy v přeboru se natáčejí na video, kouknete se zpětně na své zápasy?
Určitě. Zajímá mě to. Člověku vrtá hlavou, jestli danou situaci vyhodnotil dobře, nebo udělal chybu. Mrknete se na to video a můžete často i sám sobě odpovědět. Vidíte, kde jsem třeba stál atd. Příště se z toho můžete poučit. Dáte si pozor, abyste byl v lepším postavení, když něco podobného nastane. Často si z hřiště situaci pamatujete jinak, než to pak vidíte na videu. Vidíte tu situaci z jiného úhlu. Fakt to sleduji. Snažím se koukat po každém utkání a vzít si ponaučení. Na videu to vidí x lidí, máte i zpětnou vazbu přímo od nich.

Podíváte se i na zápasy kolegů, když zjistíte, že bylo někdy na zápase více živo?
My si spolu po utkáních docela často voláme a píšeme, co a jak se povedlo, jak a kdo kterou situaci viděl. Komunita pražských rozhodčích je opravdu dobrá. Ze mě můžu říct, že jsme kamarádi.

Minule váš kolega Sýkora tvrdil, že je vděčný za jakoukoliv radu, že je v Praze teprve krátce. Co byste mu poradil, kdyby se zeptal vás?
Když jsem Lukášovi byl naposledy jako jeho asistent, tak jsem mu určitě něco říkal, ale co to bylo, to si nechám pro sebe. (úsměv) Probírali jsme hlavně některé situace z utkání, jak jsem je viděl já, jak bych je řešil a podobně.

Jak přísný jste ve chvíli, kdy vaše výroky komentuje hráč, a když se ozve lavička? To asi nejsou zrovna výrazy ze slovníku spisovné češtiny…
Myslím, že v tomhle směru jsem známý, že právě tohle nemám rád, když to tedy přesáhne nějakou mez. Emoce k fotbalu patří, to je normální. Ale nesmí to překročit nějakou hranici. Když už padají ošklivá slova, tak k trestu sáhnu.

Závidíte kolegům z profi fotbalu, že mají k dispozici VAR?
Asi ani ne. Já si ho ani nedokážu na utkáních téhle úrovně pořádně představit. Hodně to fotbal zpomaluje a taky by to bylo nesmírně drahé. Ale v nejvyšších soutěžích, kde jde o velké peníze, má oprávněně své místo. Tam když se udělá chyba, tak je to finančně v jiné dimenzi. Ale já to vnímám tak, že tady v nižších soutěžích se prostě rozhodčí rozhodne hned a dá na svůj úsudek a instinkt. Někdy je to rozhodnutí špatně. To se stát může. Spousta lidí v tom pak vidí, bohužel, rovnou úmysl. (neskrývá zklamání)

Rozhovor jsme několikrát posouvali. Měl jste pracovní schůzky přes den i večer. Prozradíte, co vlastně děláte?
Dělám lidi bohatými a vedu je k finanční svobodě. Jinak řečeno, poskytuji lidem finanční poradenství. Přes den mám hodně schůzek a občas i do večera. V oboru podnikám už přes 11 let. Svůj čas hodně plánuji dopředu, a to včetně času, který chci trávit se svých dětmi.

Tím si asi uděláte stoprocentně radost.
Přesně tak. Vedu je třeba ke sportu. Teď jsme chodili pravidelně bruslit, bohužel, hlavně na zimní stadion, když rybníky nejsou zamrzlé. Já si třeba rád zahraji sranda hokej či florbal s kamarády z vysoké. Nebo zajdeme za kulturou. Nejčastěji kino, občas koncert nebo i divadlo.

Vyrůstá vám v rodině nějaký fotbalový pokračovatel?
Spíše ne. Dcerám je deset a čtrnáct let. Je pravda, že na utkání se na mě nikdy podívat nebyly. Asi třeba i kvůli těm slovíčkům, co tam občas padají. Dcery preferují jiné sporty. Starší aktuálně florbal a mladší judo.

Vidíte, třeba by křiklouna za klandrem rychle srovnala…
Od ní by to asi nikdo nečekal. (úsměv) Holky jsou naštěstí nadané i jinde. Mladší hraje na klavír. Starší na kytaru. Tohle tedy po mně opravdu nemají.

Jak to? Vždyť vy to umíte s píšťalkou. Ta nikdy nesmí znít falešně.
To je pravda, ale třeba valčík na to nezahrajete. (úsměv)

Zmínil jste, že jste fotbal hrál. Na jaké úrovni?
V žácích a v dorostu to byl krajský přebor. Na úrovni chlapů to byla druhá a třetí třída. Tam jsem si uvědomil, že jako hráč budoucnost nemám. (úsměv)

A tak jste se rozhodl stát rozhodčím?
Bylo to tak, že jsem přišel do Prahy studovat Matfyz, respektive učitelství fyziku a informatiku. A jednou, když už jsme měli po škole, tak kamarád šel z kolejí do centra. Ze zvědavosti jsem se ho zeptal, kam jde. A on odpověděl, že jde do školy rozhodčích. Tak jsem šel s ním a podal jsem přihlášku. Říkal jsem si, že se v nejhorším aspoň pořádně naučím pravidla, když ten fotbal hraji. (úsměv)

Vzpomenete si na svůj první zápas jako hlavní rozhodčí?
Bylo to na Střešovicích. Tehdy mě tam provedl a výborně se postaral nyní fotograf z vašeho webu, Pavel Jiřík. V tu dobu na Střešovicích působil jako správce. Doteď na to vzpomínáme. Tenkrát mi to hodně pomohlo. Pavle, takto ti posílám veřejné díky! (úsměv) Bylo to utkání starších žáků. V tom zápase jsem dal dokonce svou první červenou kartu za zabránění soupeři v dosažení branky, kdy obránce doslova vyrazil rukou míč, který šel do branky. Se začátky mám ale spojenou ještě jednu příhodu.

Sem s ní.
Byly doby, kdy jsme na takzvanou delegačenku, což byl takový zelený papír, mohli přijít na utkání. Mohli jsme se podívat, jak to vypadá v kabině rozhodčích, rozkoukávat se. A já si pamatuji, že jsem takhle jednou přišel na utkání a nedostavil se jeden z asistentů. Tuším, že to byla 1. B třída a já šel hned na věc jako asistent rozhodčího. To bylo vlastně moje oficiálně první mistrovské utkání. Psal se rok 2002. To je fakt dávno (úsměv).

To jsou krásné příhody. Už se těšíte, až v Praze začne fotbalové jaro?
Teď už se těším. Rád jsem si odpočinul, ale už nám to brzy začne, a to je dobře. Fotbal mě provází od mala a patří do mého života.